Víš co bych si teď, v tuto chvíli, tento páteční večer moc přála?
Abys mě cestou do postele zastavil a řekl mi, že ještě spát rozhodně nepůjdu. Odvedl by sis mě do mučírny ve sklepě. Přikázal mi posadit se do vyšetřovacího křesla.
Spoutal bys mi ruce i nohy. Pevně, rychle. Cítila bych, jak mě řemeny tlačí a nepustí ani milimetr.
Přes obličej bys mi nasadil koženou masku s kuličkovým roubíkem. Pak bys vzal bys lékařské nůžky s oblými hranami a rozstřihnul noční košilku i kalhotky.
Byla bych vzrušená. Nasadil by sis latexovou rukavici, uchopil můj dokonale ztopořený úd a začal bys jej rytmicky masturbovat. Nahota. Bezmoc. Vzrušení. Stydím se, jako vždy před mužem, ale všechny ty pocity jsou silnější. A tak, nezávisle na své vůli vyvrcholím.
Otíráš mě ubrosuky a poté něco řešíš na telefonu. Stále ležím. Spoutaná. Nahá. Opuštěná. Vzrušení se vytrácí. Nastupuje trapnost. Stud. Nepříjemno té chvíle. Co jsme to zase dělala? S kým? Tady...
Můj úd je zvadlí a visí neboze dolů. Tak si vypláchneme tu tvojí tlustou prdel, otáčíš se najednou od mobilu ke mně. Dáme tři litry mýdlové vody Karolko... Klystýr je totiž za trest, ne za odměnu a pro vzrušení, pokračuješ...
Commentaires